Humoristické listy (často zkracováno na Humory) byl populární český humoristický a satirický týdeník, jenž vycházel v letech 1858–1941. Nesl různé podnázvy: Ilustrovaný archiv rozmaru a vtipu; Obrázkový politicko-satyrický týdenník. V r.1864 vycházel pouze v 1.čtvrtletí, poté byl soudně zastaven... náhradou v tomto ročníku vycházely časopisy Bič, Blesk a Rolničky. V  roce 1900 došlo k posunutí číslování ročníku a tak namísto ročníku 42 byl ročník 43.

Bylo to roku 1858, kdy vamberský rodák a bývalý student pražské německé techniky Josef Richard Vilímek starší (1835-1911), před časem z politických důvodů policejně na rok vypovězený z Prahy, založil se svým přítelem z techniky Josefem Svátkem časopis Humoristické listy.Od 60. let 19. století, kdy již bez Svátka změnil v časopis politicko-satirický, vydával též humoristické kalendáře, besedníky,almanachy, zpěvníky a příležitostně i původní tvorbu českých autorů. Počátkem 60. let otevřel spolu s Josefem Novákem Slovanské knihkupectví, roku 1867 však společný podnik opustil a až roku 1872 zřídil na základě koncese z předchozího roku i vlastní tiskárnu v domě U slovanské lípy na místě dnešní soudní budovy ve Spálené ulici.

Ač sám byl spíše redaktorem než nakladatelem, položil roku 1884 základy k budoucímu velkému nakladatelství zakoupením dvou domů ve Spálené a Opatovické ulici. Prvý (Spálená 15, čp. 89-II) přestavěl, na zahradě druhého (Opatovická 20, čp. 158-II) postavil moderně vybavenou knihtiskárnu. V létě roku 1885 sem přenesl celý závod a následujícího roku 1886 přenechal podnik synovi, ponechav si jen Humoristické listy, které redigoval až do roku 1906. Ve Spálené ulici, kde byl byt Vilímka staršího a zprvu i redakce Humoristických listů, bylo později otevřeno knihkupectví. Byt Vilímka mladšího v Opatovické ulici propojovala s novostavbou tiskárny ve výši prvého patra dřevěná uzavřená pavláčka s věžičkou v historizujícím stylu (roku 1890 do ní navrhl Mikoláš Aleš emblémy Reprodukční umění a Tiskařství).

 

 

V letech padesátých dosáhlo úřední potlačování všeho českého takového stupně, že každý bál se už také odebírat časopis i jen zábavný, aby jako „čtenář“ neupadl v podezření, že je nespokojencem. Proto také dopadalo to velmi bledě s odběratelstvem. Mikovcův „Lumír“ na př. měl i při své prémii a jako jediný svého druhu list pouze 800 předplatitelů. A „Humoristické Listy“ neměly o nic více, při čemž náklad na tyto byl mnohem větší pro četné jejich obrázky, tenkráte ještě dosti drahé dřevorytiny, takže nestačil jsem na list doplácet. A to i potom, když horlivý illustrátor jich, setník Mírohorský ve Slavonii, nabídl se mi obětavě, že bezplatně bude kreslit vše, „až mu budou prsty praštět“, jen abych časopis mohl udržet, čemuž také věrně dostál. Navzdor tomu však žádný div, že v září 1860, ve třetím roce vycházení „Hum. Listů“, přátelsky mně domlouvali Kar. Sladkovský, Vávra-Haštalský a redaktor „P. N.“ Josef Šesták, abych toho už nechal, že nejen se zakrvácím, ale ještě i hodných dluhů si nadělám. Já však, maje už jen malý zbytek svého jmění, odpověděl jsem odhodlaně po venkovsku: „Když na to už padla kráva, ať padne i tele!“ a počal jsem 1. října, kdy obnovovaly se mé ročníky, vydávati „na zkoušku“ ještě jedno čtvrtletí, v případu opětného nezdaření už to poslední. A zkouška se zdařila, ale jen mimořádným štěstím. Za tři neděle po zahájení nového ročníku, dne 20. října 1860, vyšel totiž „říjnový diplom“, klestící cestu ústavnosti. V listopadu a prosinci už byly všude u nás nové obecní volby nebo aspoň přípravy na ně, a „Hum. Listy“, nedbajíce, že jsou posud nepolitické, uveřejňovaly pilně volební čtení všeho druhu, čímž nemálo sloužily dobré věci už také proto, že toho času vycházel teprv na druhý měsíc pouze jeden český denník neúřední, Krásův „Čas“, na nějž vydavatel dostal koncesi nedlouho před 1. říjnem 1860. Následek politické „oblevy“ a zasahování „Hum. Listů“ do časových otázek byl, že jejich odběratelstvo počalo se vůčihledě zmahati, takže po Novém roce byla už jejich existence zabezpečena. A průběhem další doby sílily stále víc a víc, takže pak mohly přečkat nejenom své kruté útrapy policejní a soudní, ale také asi 20 humoristických časopisů českých, současně vydávaných. Mezi těmito byly v Praze Rachejtle, Diblík, Kovář, v našem smyslu Ed. Rüfrem redigované Leuchtkugeln, Brejle, Šotek, Paleček, Kopřivy, Illustrovaná Praha (neb tak nějak), Hloupý Honza a Šípy; v Jičíně Ženiálný humorista, v Brně Veselé Listy, v Olomouci Ječmínek a ve Vídni Švingulant a Čecháček. Atd. Ku podivu však jest, že tolik pěstitelů humoru jsme už měli a přece ještě nám není do smíchu! —Konečně připomínám, nepočítá-li se čtvrtletní Časopis Českého Musea, že jsou „Humory“ nejstarším listem českým.

Redakce, administrace i expedice je v níže udané tiskárně, kdež objednati lze také všechny potřeby tiskové.